Za osmero loukami a osmero poli zafoukal jemný větřík. Ve slunci se na větrném závoji zatřpytil malý padáček pampelišky. Na padáčku viselo semínko. Kdyby se člověk podíval blíž, zjistil by, že to není semínko, ale malé miminko.
O spoustu mávnutí motýlích křídel dál se v zářivě bílé lilii narodilo semínko. Zrálo a zrálo, převlékalo si zelené šatičky za hnědé a potom z lilie vypadlo. Letělo vzduchem, až nakonec dopadlo na zem. Byla mu zima, a tak se zavrtalo do země, aby se zahřálo a nefoukalo na něj. V hlíně bylo teplíčko a semínku se začaly klížit oči. Zívlo, vytáhlo hedvábný polštářek a usnulo.
Ve větru se mezitím vznášel malý padáček. Přeletěl první louku, první pole, druhou louku, druhé pole, letěl dál, přeletěl všech osm luk a polí, až nakonec přistál na louce pod lípou, kde bublal malý potůček. Semínko se správně mělo z padáčku uvolnit, ale tohle semínko si řeklo: ,,Padáček by se mohl později hodit. Nechám si ho.“ Zavrtalo se tedy do země i s padáčkem.
Když přešla dlouhá zima, všude se začala probouzet semínka. Taky pampeliškové semínko si protřelo oči a vstalo. Pomyslelo si, že by se rádo podívalo na ten velký svět, který vidělo z výšky a pomalu se vysvléklo z kabátku. Nejprve vystrčilo nožky a prstíky se zachytilo o kámen. Hned z nich vyrostly kořínky
a semínko mohlo začít růst. Dalo si ruce nad hlavu a snažilo se rozhrnout hlínu a vykouknout na slunce.
Na jiné louce se zatím pomalu probouzelo liliové semínko. Vykouklo a zem a bylo překvapené, že je tam tak krásně. Najednou na něj zavolala včelka: ,,Dobré ráno, vílo Lilie.“ ,,To mluvíš na mě?“ zeptala se překvapená lilie. ,,No samozřejmě, přece jste si nemyslela, že jste jen obyčejná pampeliška nebo blatouch.“ Zasmála se včelka. A jak Lilie rostla, mělo jí rádo víc a víc rostlinek. Byla krásná, milá, chytrá, hodná, obětavá a měla spoustu jiných krásných vlastností. Mezi rostlinkami se ale našly i takové, které Lilii záviděly. Neměly jí rády a dělaly jí naschvály všude, kde se dalo. Šplíchaly na sebe nejlepší voňavky, aby od Lilie odlákaly hmyz, nechávaly své kořínky růst tak daleko, že Lilii braly vodu, až z toho Lilie onemocněla. Byla bledá, nevoněla, měla málo pylu a víle Lilii už se ani nechtělo za krásných nocí tancovat po louce. Byla zesláblá a neměla na nic náladu.
Na louce, kde rostla pampeliška, se zatím dělo něco podobného. Skřítek Pampeliška byl od narození snílek a dobrodruh. Pořád přemýšlel, jaké by bylo žití v nějakém příběhu. A nadevše miloval pohádky, které mu vyprávěla stará Lípa, jediná rostlina, která ho měla ráda. Všichni ostatní si z něj dělali legraci a říkali mu ,,rytíř Pampelouch“ jednoho dne se stará Lípa zmínila o louce, kde rostou tak krásné květiny, že jejich víly vypadají jako princezny. Pampeliška hned toužil tu louku spatřit. Když už nemohl snášet posměch, vzal svůj stařičký chmýřový padáček, rozloučil se se svou rostlinkou. A vyskočil do výšky. Z výše zamával staré Lípě a rozletěl se do neznáma, aby našel tu krásnou louku.
Víla Lilie chřadla. Byla čím dál bledější, už jen ležela v květu a téměř se nehýbala. Jednoho dne spatřila na nebi malou, žlutou tečku. Nejprve nevěděla, co to je a potom poznala, že to je malý skřítek na padáčku. Jakmile skřítek přistál, ozval se šepot. Všechny víly a všichni skřítkové se ptali, kdo je a co tam dělá. Skřítek neodpovídal a po chvíli se zeptal: ,,Co je to za nádhernou květinu? A kdo v ní žije?“ hned se ozvala růže: ,,Šlechetný a statečný skřítku, tam žije pyšná víla Lilie. Je ošklivá a hloupá. Myslí si o sobě, kdo ví co a ani nevylézá ven, aby se neušpinila.“
Když všichni usnuli, skřítek Pampeliška se uložil pod liliový list. Po chvíli zaslechl pláč. Vyšplhal se po stonku až do květu a spatřil něco, co mu vyrazilo dech. Ležela tam ta nejnádhernější víla, jakou kdy skřítek viděl. Pod slzami a bledou tváří sice nebylo moc vidět, ale měla nádherné žluté vlasy a bleděmodré oči, ze kterých zářila dobrota a láska. ,,Tak ty jsi ta pyšná Lilie? Nevypadáš pyšně. Spíš nemocně a nešťastně.“ Víla odpověděla tichým tenkým hláskem:,, já jsem nemocná ze zármutku.“ A pověděla Pampeliškovi svůj příběh. Pampeliška v ní hned poznal spřízněnou duši a pověděl jí ten svůj. ,,Neboj se, moje malá dobrá vílo. Já se o tebe postarám.“ Lilie se mírně usmála: ,,Víš, já ani nevím, jak se jmenuješ. Ale když máš tak rád pohádky, můžu ti říkat Snílku?“ ,,Já se jmenuji Pampeliška, ale klidně mi říkej Snílku. Já ti zase budu říkat Dobruško.“ ,,Ty jsi Pampeliška? Zeptala se Lilie překvapeně. ,,Mně vždycky říkali, že pampelišky jsou obyčejné, ale ty nejsi obyčejný…“
Ráno se Lilie Dobruška probudila a zjistila, že letí vzduchem. Hrozně se polekala, ale když vedle sebe uviděla Pampelišku Snílka, uklidnila se. Snílek jí řekl: ,,Dobruško, připrav se, za chvíli přistáváme.“ Když přistáli na louce, Snílek hvízdl a ze země se vynořil velký krtek. ,,Co chceš, Pampelouchu?“ ,,Víš, krtku, přivedl jsem si vílu a potřeboval bych vyrýt díru na zasazení její rostliny.“ Krtek tedy vyryl díru, zatímco ostatní z louky se seběhli a slétli, aby pozorovali, jak se na jejich louce zasazuje tak krásná kytka.
Když byla Lilie zasazena, vylezl Snílek do květu, podal Dobrušce krásné, bílo modro stříbrné šaty a řekl jí: ,,Vítej doma, Dobruško.“ Když si Dobruška učesala vlasy a vyšla ven, všichni v úžasu otevřeli pusu. Jedině stará Lípa se usmívala.
Na Dobrušku si brzy všichni zvykli a měli ji rádi. Přestali se posmívat i Snílkovi. Lilie a Pampeliška pěkně kvetly a Snílek s Dobruškou žili šťastně až do zimy.
Autor: Terka Magor Šiprová
